Příspěvek z oblasti mezinárodního práva soukromého se zabývá některými aspekty volby práva v režimu univerzální komunitární kolizní úpravy smluvních závazků (nařízení Řím I) a mimosmluvních závazků (nařízení Řím II). Autoři pojednávají institut volby práva z pohledu české doktríny mezinárodního práva soukromého, přičemž se zohledňují rozdíly, které jsou vyvolány v případě nařízení
Řím I jeho přerodem z podoby mezinárodní úmluvy. Vzhledem k tomu, že v obou komunitárních normách se již nevyskytuje volba práva ve své čisté podobě, bez různých forem omezení majících různé příčiny, povahu a cíle, analyzují autoři tyto jednotlivé typy. Jako kontroverzní se jeví jejich odmítání obecně přijímané koncepce připouštějící volbu práva ve vnitrostátních vztazích, ať již smluvního nebo mimosmluvního charakteru. Podle jejich názoru situace, která by ještě byla možná v režimu Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, již není přípustná v režimu nařízení Řím I a Řím II. Stranou zájmu a případné kritiky nezůstávají ani další formy omezení volby práva – respektování zájmů EU nebo ochrana určitých skupin subjektů.