Tento článek se zabývá problematikou sjednávání mezinárodních smluv Evropskou unií předtím, než vstoupila v platnost Lisabonská smlouva reformující Evropskou unii, a poté. Lisabonská smlouva výslovně kodifi kuje teorii implicitních pravomocí, která byla rozvinuta judikaturou Evropského soudního dvora. Klíčovou otázkou do budoucna zůstává, zda orgány Evropské unie nebudou tuto novinku využívat extenzivním způsobem a snažit se tak eliminovat členské státy z rozhodovacích procesů, tj. zda nebudou usilovat o likvidaci procesu ratifi kace v členských státech ve vztahu ke smíšeným mezinárodním smlouvám sjednávaným Evropskou unií a členskými státy na jedné straně a daným třetím státem na druhé straně. Evropská unie nedisponuje takovými pravomocemi, aby byla schopna sjednávat smíšené mezinárodní smlouvy v rámci své výlučné pravomoci, což v praxi znamená bez účasti členských států. Volba právního základu pro sjednávání mezinárodních smluv Evropskou unií by v budoucnosti měla být pod přísnější kontrolou ze strany členských států, neboť je to v jejich vlastním zájmu.